Slza: [Taeyeon – Why]

안녕하세요!

Slibovala jsem první povídku do Projektu Slza, který jsem představila v minulém článku, tak tady je. Písničkou je Why od Taeyeon, která své druhé minialbum vydala před několika dny. Why mi dává takový letní pocit, je to lehká rytmická písnička s chytlavým refrénem. Videoklip je hodně barevný, veselý s nádechem nostalgie, Taeyeon to v něm strašně sluší. Před napsáním povídky jsem ho viděla jenom jednou, takže mě pak překvapilo, jak se některé výjevy z něj (a fotky z oficiálního photoshootu) podobají výjevům z povídky. Ta sama je úplně krátká a popisuje jednu konkrétní situaci a pocit, ne příběh. Opravdu nečekejte nic velkého. Doporučuji si nejdříve pustit písničku a pak, třeba i za jejího opětovného přehrávání, číst.

Užívejte prázdnin,

Girri


 

Je tady!

Rozrazím dveře. Zdá se, že moje masivní bílé sandály jsou malé načechrané mraky, které mě nadnáší; tak rychle totiž sbíhám schody. Běžím rychle, růžové stěny se stávají velkým tunelem z cukrové vaty. Buch. Buch. Buch. Jedno patro. Druhé. Blížím se. Moje srdce buší tak hlasitě, že přeruší všechny mé myšlenky. V hlavě mám prázdno. Vůbec nic nevnímám. Patro třetí. Buch.

Let nad schody zakončuji dlouhým skokem a už strkám do skleněných dveří, už málem zakopávám na příjezdové cestě, už stojím čelem k těm tunám písku na obzoru a slunce mě nemilosrdně pálí na kůži.

Obloha má tu nejsytější světle modrou barvu a proti ní se rýsuje postava mně tolik známá. I když si obarvila vlasy na zrzavo, i když se se za ta léta trochu vytáhla a opálila, stejně jí bezpečně poznávám. Spíš srdcem než zrakem. První vteřinu má překvapený výraz. Naše pohledy se setkávají a v tu chvíli to hlasité srdce zmlkne jako dítě těsně před tím, než mu úplně dojde, že upustilo zmrzlinu.

A pak se ona pomalu zazubí. Tenhle pomalu se roztahující úsměv se nezměnil. Stejně jako se nezměnila žádná z těch tisíců vzpomínek, které sdílíme. A právě teď se odvíjí nová, úplně čerstvá, na kterou jsem tak dlouho čekala.

Vrhám se na tu dívku, objímám jí kolem krku a vím, že jí už nikdy nechci pustit.

taeyeon why

Girriho Projekt Slza

Ahoj všichni!

Přemýšlela jsem o tom už několikrát, plánovala, představovala si a dnes jsem začala spontánně něco psát a ejhle! Vždyť to je přece přesně to, o čem jsem tak dlouho přemýšlela! Tak proč nezačít přesně takhle?

Někteří z vás možná ví, že poslouchám kpop. Je to zkratka pro Korean pop, hudební styl z Jižní Koreji, který má v sobě směsici elektra, taneční hudby, R&B a ještě všeho možného dalšího. (Věřím, že pokud si budete chtít zjistit víc, jsou zde informovanější a méně líné zdroje, než jsem já. ) Kpop (a hudba obecně) je pro mě velkou inspirací a důležitou součástí celého mého života, výrazně se podepisuje právě na mých povídkách a o tom celý můj projekt je. Prostřednictvím krátkých, spíše lyrických situačních povídek vám budu představovat kpopové písničky. Vždy vložím do článku odkaz na určitou písničku, trochu ji a interpreta představím a poté si budete moci přečíst… něco, inspirované právě tou skladbou. Bude to pokaždé jiné, někdy více a někdy méně podobné písničce a jejímu MV a kdo ví, co se z toho třeba nakonec vyklube. Možná začnete poslouchat kpop, možná si prostě jen budete užívat mého psaní.

Projekt se jmenuje Slza, což si můžete přebrat jako akronym pro „sloučení žánrů“, anebo prostě jen jednoduché jméno vzdáleně propojující hudbu a psaní. Povídky do Projektu Slza najdete pod štítkem Projekt Slza a v rubrice Povídky.

Za pár hodin si budete moci přečíst první kraťoučkou povídku. Je inspirovaná písní od zpěvačky, která vystupuje sólově, ale je především členkou jedné známé dívčí skupiny. Doufám, že se vám jak povídka, tak třeba i ona zpěvačka budou líbit. 😉

Užívejte si prázdniny!

Girri

Za pět minut osm

Naše češtinářka vždycky říká, nehodnoťte svoje příběhy dopředu. Nekritizujte si to, neupozorňujte na chyby. Je možné, že si jich nikdo nevšimne.

Já mám tendenci své povídky vždycky před ostatními ospravedlňovat. Mám pocit, že vím přesně, jaké chyby jsem udělala a často jsem ke svým pracím příliš kritická. A někdy jsem naopak až příliš přesvědčená, že se mi to povedlo.

Zrovna u této povídky jsem rozpolcená. Mám pocit, že je to buď strašně skvělé, nebo totální kravina. Budu tedy ráda, když se k tomu jakkoli vyjádříte. Navíc můžete napsat, jestli jste si všimli na příběhu nějaké zvláštnosti, jedna tam totiž opravdu je.

Ať se vám to líbí. 🙂


airport-landscape-1567423-1596x491

„Prosím vás, mohli byste mě pustit? Za pět minut mi to letí,“ dostává se mi k uším vyděšený hlas. Otočím se. Za námi stojí skupina cestujících, která zabírá celé prostranství. Spatřím mezi nimi postavu, jak se jimi bezúspěšně snaží prodrat. Vzápětí je pohlcena davem. Úplně mi zmizí z očí. Zůstane z ní jen skvrna na mé sítnici, jak se zapadající slunce odrazilo od jejích hodinek. A už nic.

Mírně zmateně se kouknu na Inki.

„Co?“ nechápavě se na mě zašklebí.

„Nic,“ usměju se. Byl to jenom takový mžik, říkám si.

Dojdeme až k balkónu. Je to jakési vyhlídkové místo pro cestující čekající na odlet. Naše letadlo odlétá až za necelé dvě hodiny. Slunce právě zašlo za mraky, díky tomu zbarvené dorůžova. Obloha se leskne nespočetnými barvami. Zrcadlí se na všem kolem, barvy procházejí skleněným zábradlím, odrážejí se od kluzké podlahy a zaplňují mi oči.

Inki a já se opřeme a chvíli jen tiše pozorujeme. Zrovna odlétá nějaké letadlo. To bude určitě letadlo toho člověka, který tak pospíchal. Vzpomenu si na záblesk jeho hodinek a podívám se na své. Za pět minut osm.

Inki se nahne přes zábradlí a spustí dolů ruce. Jemně s nimi máchá, jako kdyby je koupala ve větru. Tahle holka je fakt zvláštní. Pobaveně se zasměju. Ona si toho všimne, podívá se na mě a vyplázne jazyk. Pak se narovná a lehce mi položí ruku na rameno. Zvednu jedno obočí.

„Půjčíš mi na chvíli palubní lístek?“ Pomalu vytáhnu a podám jí ten kus papíru, díky kterému, jak si vzápětí uvědomuji, může člověk úplně kamkoli. Lze s ním i překonat čas.

Inki si lístek prohlíží. „Já jsem tak ráda, že spolu letíme.“

„Já taky.“

Znenadání si na obloze za Inkiinou hlavou všimnu něčeho bílého. To v dálce začaly padat kroupy.

A tím to končí.

„NE! POČKEJ!“ Ozve se za námi. Inki nadskočí, její pohled se však okamžitě stočí dolů. Nechápu, co se děje. Ona vyrazí šílený výkřik. A já už jenom zahlédnu její bílou ruku na druhé straně balkónu. Černé vlasy sklouznou dolů. Nejdéle z toho vydrží ten tón. Vysoký, strašlivý tón mi buší v srdci. Nechápavě kulím oči. Nezmůžu se na jedinou myšlenku.

Nohy se mi rozeběhnou samy od sebe k nejbližšímu člověku. Drží v ruce palubní lístek. Vytrhnu mu ho z ruky. Tohle je ten papír. Tenhle papír překonává čas. Upřeně ho tisknu v rukou. Celý svět se se mnou zatočí. Zavřu oči a urputně si přeju…

Jsem v davu lidí. Všechno je bílé. Uši mi plní ostré zvuky. Doléhají na mě ze všech stran, ale svět je plochý. Mám zavřené oči a přesto vidím… Postupně se všecko zaostřuje a nabývá barev a tvarů. Hlasy se zjemňují. Jsem v hale a kolem mě se trousí stovky lidí. Jsem na letišti. Pohled na hodiny. 19:50. Běžím směrem, kterým mě vede jakási síla. Směrem k vyhlídce.

V cestě mi stojí skupina lidí. Nenapadne mě nic lepšího, než vykřiknout: „Prosím vás, mohli byste mě pustit?“ Nikdo mě nebere na vědomí. „Za pět minut mi to letí!“ Jakoby nic. Můj zděšený hlas jako by se mezi těly ztrácel. Snažím se je lokty odstrčit, ale oni se jako na povel rozejdou. Moje tělo je taženo s nimi. Už nezbývá čas. Chytím za ruku nejbližšího z davu, vytrhnu mu lístek a svezu se na zem. Inki, Inki, Inki. Modré nebe a letadlo a balkón se skleněným zábradlím a slunce a znova se ponořím do úplně běloby. Znova nepříjemné zvuky. Znova se vše rozjasňuje. Znova se vracím zpět.

Předemnou se rozkládá vyhlídka. Inki v růžovém kabátě s úsměvem hledí na postavu, otočenou ke mě zády. Na mě. Její ruka s palubním lístkem spočívá na zábradlí. Moje minulé já pozvedne hlavu a zadívá se někam za Inkiinu hlavu. To je ta chvíle! Teď se to stane! Musím zakročit!

„NE! POČKEJ!“ vykřiknu. Můj žaludek zaplaví studená vlna. Inki vyskočí a já strnule pozoruji, jak její ručka pouští lístek a předává ho větru. V setině vteřiny si to uvědomuje i ona. A jako šílená, jako smyslů zbavená v tom zvráceném momentě vyráží za papírkem. A já chápu – najednou chápu a vidím. Vidím už podruhé tu růžovou dívku, jak padá, právě jako ty kroupy za její hlavou, ve stejný čas, stejným způsobem. A už nechci.

Už nechci.

Nechci.

A přesto se rozběhnu za ní. Jeden skok překoná proud barev ve skle, jeden pohled chytne lístek. Padám za ním. Padám a nevnímám dutou ránu pode mnou. Dotknu se lístku a v ten moment si vybavím, o co všechno jsme přišli. Náš první společný let letadlem. Inki. Modré nebe za oknem letadla, záblesk země hluboko pod mraky. A potřetí se svět ponoří do prázdnoty. Potřetí se pomalu zhmotňuji já i vše kolem mě.

Sedím. Pod sebou cítím koženou sedačku a nějaký pás mě tlačí k opěradlu. Někdo mi položí dlaň na paži.

„Jsi v pořádku?“

Je oblečená v růžovém kabátě a dlouhé černé vlasy jí spadají až do klína. Je čtvrt na jedenáct v noci. Letíme.

 

Předurčení

Jsem dítě města, vychovalo si mě k obrazu svému. Jsem nevděčný lenoch, když mám nějak pracovat v místnosti, snažím se tomu vyhnout. A i přes všechno snažení se něco pokazilo. Nevyrostla jsem ve zrychleného člověka, netoužím po kariéře, elektronika mě (až na výjimky) štve, protože se nám vymyká z rukou. O tom ale jindy.

Jsem geneticky vybavená pro městský život a stejně tak výchovou. Za celý život jsem ho neopustila na dobu delší tří týdnů v kuse. Prostě bych tu měla žít. Mám alergii na seno, vadí mi posekaná tráva, morčata a klidně se vsadím, že i další zvířata. Nemám zrovna dvakrát hodně síly, moje fyzička je v háji. Jsem zvyklá jezdit autobusy a vším, co se najde. Nejezdím na kole a málo chodím pěšky. Moje drahé město mě přece nechtělo alergenům vystavit.

Hodně často mě poslední dobou napadá,  jak by to mohlo být, kdybych se narodila na vesnici, nejlépe na statku. Myslím, že by moje alergie nebyly tak zřejmé, možná zdravé prostředí opravdu pomůže jejich léčbě. Město to ale není. A já přece nejsem ze statku, ale z města.

Očekává se ode mě, že vystuduji gymnázium, půjdu na vysokou, najdu si dobrou práci. Vlastně bych ani nikdy nemohla na vesnici, i kdybych chtěla. Jednoduše nikdy asi nebudu mít peníze na to koupit si statek. Jsem chycená v pasti, nemám na vybranou. Sice můžu dělat spoustu zaměstnání, ale kdybych chtěla z města, svět se mi vysměje.

No. A. Co. Kdybych věřila na osud, mým by bylo zůstat ve městě. Nevěřím na osud. Ale možná jsem geneticky a podmínkově předurčená žít ve městě, žít dnešní dobou. A i přesto si hodlám stát za svým. Budu se snažit najít zemědělskou, po které se dá dodělat maturita, pro uspokojení rodičů. A prostě budu makat, co budu moct, klidně ať to vypadá, že běžím za kariérou nebo nevím. Budu se snažit a věřím, že se dostanu, kam chci. Nechci říkat „jednou“, řeknu „hned, co to bude možné“. Budu bydlet na vesnici, budu mít farmu, budu součástí svého vlastního koloběhu života. Budu se starat o zvířata, která potom naoplátku něco udělají pro mě. Budu pěstovat obilí, pokud to bude možné. Budu dělat všechno pro to, abych žila v kousku světa, kde bude příroda, kde bude hezky. Abych si splnila tenhle sen. A když se vdám, budu mít více dětí, než je společnost zvyklá. Některé si vezmu z dětského domova. A všechny nechám vyrůst na mojí farmě. A pokud budou chtít do města, proč ne? Každý má svůj sen. Rozhodně ale budou žít ve zdravějším prostředí, budou zvyklí pracovat rukama a pokud by chtěli na vesnici, vrozená lenost města je nebude otravovat. A do města se dostává snáze. Studujte tam školu a začněte pracovat.

Nikomu to necpu, jen jsem rozhodnutá. Přes všechnu přípravu na život ve městě mu uteču. Jednoho krásného dne, hned, jak to bude možné.

Amit

Doufám, že to nebylo jen nesmyslné blábolení, že to bylo trošku o něčem. Mějte se krásně!

Snaha být dokonalým

Chceme stále víc a víc. Všimla jsem si toho na sobě. Nikdy nejsem úplně spokojená. Vždycky je tu něco, co by se dalo vylepšit, ať už jde o povídku, design blogu nebo celý můj životní styl. Když něco získám, naplnění z té věci nevydrží dlouho. Například jsem si teď nechala znova přebarvit vlasy na modro, dobarvit odrostlé kořínky a tak dále. Nejdřív jsem oplývala nadšením, ale pak jsem si řekla, že by se mi líbil nový sestřih. Teď, po návštěvě kadeřnictví, už zase nejsem úplně spokojená, ještě by to chtělo žehličku na vlasy. A vsaďte se, že kdybych tu žehličku dostala, zase bych požadovala něco jiného.

zmačkaný papír

Tak už to chodí. My lidé se nikdy nezastavíme, nikdy nebudeme uspokojeni natolik, abychom si už nemuseli nic přát. Když o tom mluvím tímhle způsobem, vyznívá to spíše jako špatná vlastnost. Může nám to ale být k něčemu užitečné?

Jsem přesvědčená o tom, že tohle honění za dokonalostí nás může zničit, zároveň je to ale i takový smysl života. Co bychom dělali po dosažení dokonalosti? Asi nic. Myslím, že by nás to už nebavilo. Stále je však co zlepšovat, což nás pohání kupředu. Napravování věcí je naší motivací a díky tomu se můžeme stávat lepšími lidmi. Nikomu to nevnucuji, ale co když je to právě ten způsob, kterým nás Bůh stvořil ke svému obrazu? V Bibli je napsáno, že máme být božím obrazem, tohle je třeba přirozená cesta, jak se tomu naše existence snaží přiblížit.

Chtít se zlepšovat je tedy podle mě dobrá vlastnost, ale snad se mnou budete souhlasit, když řeknu, že sama o sobě k rozvíjení nestačí. Měla by být propojena s nějakým pocitem přijmutí toho, jak věci jsou. Být spokojení i s tou nedokonalou verzí. Vážit si i toho obrázku, který se mi úplně nepovedl. I tak jsem si s ním totiž dala práci. Být ráda za to, že si vůbec můžu barvit vlasy. Přehnaná chtivost vede k nenasytnosti a věčné nespokojenosti. Když nemám tu fázi smíření, může se ze mě stát jen schránka, honící se za nemožným. Být perfektní totiž, jak všichni víme, opravdu není možné.

Není vlastně divné, že mi přijde touha po neuskutečnitelném prospěšná? Dokážete mi odpovědět? Souhlasíte se mnou? Pokud ne, jaký je váš názor?

Zdraví,

Girri

Jako pampeliška

Už jsme se zmiňovaly, že sem postupně zveřejníme nějaké starší články z našeho minulého blogu, protože je chceme mít i tady. Tohle je jeden z nich – hororová povídka z lesů země vycházejícího slunce.

nebe


Kiyoko unaveně vstala ze židle a protáhla se. Zakřupalo jí v ramenou, což bylo znamení, že tu seděla už hodně dlouho. Došla k velkému oknu a vyhlédla ven. Na už tak zšeřelé obloze se stahovala mračna. Než dojde domů, bude tma. Povzdychla si. Strávila ve škole celý den. Musela se prokousat horou povinností a tady bylo na to to nejlepší místo, protože jí nikdo nerušil.
Sbalila si hotovou práci a sešla do šaten až ke své skříňce. Otevřela ji malinkým klíčkem a vyndala z ní boty. Přezula se, přes školní uniformu si natáhla kabát a zase zamkla. Pak se rozhlédla po temné podzemní místnosti a zrychleným krokem zdolala schody. Vyšla hlavním vchodem na asfaltované prostranství a vyrazila směrem k domovu.
Tiše našlapovala po štěrkové cestě. Nevěděla, proč má ve tmě nutkání být nenápadná, ale dařilo se jí to. Šla úplně neviditelně, neslyšitelně. Křoviny kolem ní šustily svojí nesrozumitelnou píseň ve větru, jinak ale celá krajina setrvávala v přízračném tichu.
Škola stála spolu s půltuctem dalších domů na samotě, ale Kiyokina rodina žila ve vesnici, vzdálené odsud dva kilometry. Proto Kiyoko musela do školy docházet a teď se pomalu blížila k lesíku.
Na jeho kraji se zastavila. Kolem pěšiny rostly pampelišky, teď ale byly zavřené a odolávaly nárazům větru. Ohýbaly se, ale nikdy se nezlomily. Kiyoko je chvíli pozorovala. Chtěla se jim podobat. Ohýbat se, ale nikdy se nezlomit.
Taška jí tížila na rameni. Zahleděla se mezi kmeny do černočerné tmy a zachvěla se. Naskákala jí husí kůže, která s sebou přinesla chlad a nejistotu. Zaduněl vítr a rozfoukal dívčiny černé vlasy, až jí lezly do obličeje. Ramena jí poklesla. Nadechla se, prudce si vlasy odhrnula z očí a rázným krokem vstoupila do lesa.
Kupodivu se tady cítila lépe. Nebyla na otevřeném prostranství a připadalo jí tepleji. Trochu si oddechla, ale dál pokračovala rychle. Stejně bude ráda, až dojde do civilizace, mezi lidi.
V tu chvíli vedle ní něco zapraskalo. Vzápětí kolem proletěla černá skvrna s dvěma dlouhýma ušima a zahučela do křoví na protější straně stezky.
Kiyoko si uvědomila, že to byl jen zajíc, ale přesto se neudržela. Vyjekla.
A pak jí hrůza ochromila ještě víc, když jí jiný výkřik přišel v odpověď.
Chvíli jen tak stála. Zkameněla. Ztratila hlavu. Pak se rozběhla jako o život.
Připadalo jí, že dupot jejích nohou se rozléhá do všech stran. Taška s učebnicemi jí bolestivě narážela do zad. Boty jí klouzaly. Přes vlasy, slzy a tmu vůbec neviděla na cestu. Běžela tak rychle, že měla pocit, jako by jí měly ulétnout konečky prstů. Celé tělo jí brnělo.
Další zvuky. Volání o pomoc. Lámání větví. Dva hlasy. Kiyoko ještě přidala. V hlavě měla úplně vymazáno. Ohládla se, a to byla chyba. Zakopla. Obličejem se řítila k zemi. Instinktivně dala ruce před sebe a nárazem si je celé odřela. Nohama jí projela šílená bolest a z hrudníku jí vyšel všechen vzduch.
Celý svět se jí otřásl před očima, když vstávala. Popadala dech. Už nemohla běžet.
Stála na konci lesa. Před ní se rozprostíralo údolí a v něm vesnice. Už bude brzy doma.
Otočila se k temným siluetám stromů za sebou. Měla pocit, jako by se tam něco hýbalo. Blížilo se k ní… něco. Člověk? Začala couvat. Byl to muž. Zdál se obrovský. V jedné ruce držel bodovou svítilnu a v druhé… Kiyoko se zvedl žaludek. Její mozek to nemohl pochopit. Neváhala. Běžela. Běžela ještě rychleji než přetím.
Seběhla kopec. Úprkem se dostala ke třetímu domu nalevo. Zastavila se u dveří a hrabala se v tašce, aby našla klíče. Odřené ruce jí pálily a třásly se a klouzaly. Konečně nahmatala chladný kov. Klíč však ne a ne se trefit do zámku. Upustila ho a vyčerpaně se svezla před dveře. Pohlitilo jí zoufalství.
Na kopci stála černá postava a její hlava, zvrácená dozadu, zdála se, jako by čenichala.
Za Kiyoko se otevřely dveře. „Kiyoko! Co se děje?“ divila se její maminka. „Mami!“ vyhrkla Kiyoko, vrhla se dovnitř, div že matku neporazila, a zabouchla.
„Proboha.“ Žena spatřila dlaně své dcery, celé rudé, kolena taky od krve, a vhrkly jí slzy do očí. Objala Kiyoko. „Co se ti sta-„
V tu ránu se rozlétly dveře.

Zachránit život

Řeknu to hned, stručně a jasně: můj kamarád se pokusil spáchat sebevraždu. Byla jsem u toho a bezmocně jsem přihlížela, jak ho kamarádka zachraňuje.

Nebudu vám vykládat úplně všechno, prostě jsme se my tři sešli, abychom cvičili na hudební nástroje. Erik (budeme mu tak říkat) byl už od začátku vynervovaný, já a Klára jsme na něj byly už předtím kvůli něčemu naštvané a tak došlo k několika výkřikům, načež on odešel z místnosti a ztratil se.

Po nějaké chvíli jsme se ho vypravily hledat. Nikde nikdo. Klára upírala vykulené oči na otevřené okno.

Vyběhly jsme do deště, rozdělily se a hledaly. Nic. Padlo několik sprostých slov. Napadlo nás běžet ještě jinam, jiným směrem. Skoro jsme nepromluvily. Za chvíli nám oblečení promoklo a Klára měla na sobě jen krátkou sukni a plátěnky. Vytáhla mobil, že Erikovi zavolá a běžela někam směrem ke skále. Já se vydala prohlédnout dětské hřiště, když tu slyším ji slyším vykřiknout Erikovo jméno. „Slez dolů!“

Bože. Běžím za ní. Nejdříve se koukám na vrcholek skály. Nikde žádná postava, chystající se skočit. Od úpatí skály se ale vrší jakýsi násep, dole složený z kamenů, nahoře z hlíny a pařezů. A nahoře na tom náspu je Erik. Šplhá nahoru na skálu.

Obě běžíme za ním. Drápeme se strmým srázem nahoru mezi nějakými střepy. Strašně to klouže. Za mnou se valí malé laviny štěrku. Klára je rychlejší, už Erika skoro dohonila. Nepadlo ještě ani slovo. Kameny teď přecházejí v hlínu, která je ještě méně schůdná. Několikrát mi sklouzne noha, zachytávám se kořenů. Klára Erika dohonila, ten se ze všech sil snaží jí utéct. Tam, kde jsou oni, už je hlavně holá skála pokrytá vrstvičkou zeminy. Vyrůstají z ní tenké stromy. Klára křičí na Erika, co to dělá.

Už mě od nich dělí jen pár metrů, ale zastavuji se u malého keříčku. Nevím, jak dál. Erik už je skoro navrchu na skále, kde se nachází cesta, když tu – „Doprdele, co to děláš?“ Erik leží břichem k zemi, nohy roztažené směrem dolů. Takto se zasekl o strom. Klára je u něj. „Eriku, co to děláš? Proč to děláš?“ Zoufale se na mě obrací. Nevím, co mám dělat. „My tě přece máme rádi,“ chytá ho za ruku. On se jí vysmýká a druhou rukou se snaží někam dosáhnout. Okamžitě pochopíme, o co se snaží. Chce se odtáhnou od stromu. Směrem dolů.

„Ne!“ vykřiknu.Vůbec nevím, co teď. Vlastně jsem úplně klidná. Můj kamarád se právě snaží zabít a co já dělám? Zírám na šedou oblohu a obrysy paneláků a v srdci mám úplně prázdno. Nemít etické zásady, možná se usměju nad absurditou tohoto výjevu. Ale vážně. Nepanikařím. Nic strašného necítím.

Erik se chytá trsu trávy. Posune se od stromu. Celou dobu bezhlasně brečí. Už už se přehoupne a spadne, ne, prosím ne- Klára ho však drží. Leží na skále a vší silou ho tahá k sobě. Je těžký. Kdyby neměl nohu zaháknutou o stromek, už se kutálí ze srázu dolů. Všemožnými slovy se ho snažíme přesvědčit, aby se uklidnil. Ujišťujeme ho, že ho máme rádi. Já většinou tak nějak vím, co říct, ale dnes mi mozek vypovídá službu a říkám jen úplně kraviny. Snažím se dostat blíž k nim, ale nemůžu, kamení se mi sype pod rukama. Klára už ztrácí síly. Dlouho Erika neudrží. A on se ještě víc snaží vyklouznout jí.

„Eriku, my zavoláme policii, jestli toho nenecháš,“ úpí Klára.

„Mám ji fakt zavolat?“ napadne mě.

Klára se na mě podívá. „Asi jo.“

„Spíš hasiče, ne?“

„Zavolej sto dvanáctku.“

Vždycky jsem se bála telefonování. Srdce mi vylétne do krku, ale vzápětí jsem zase úplně klidná. Dobře. V duchu si připravuji, co řeknu. Své jméno, kde jsem, můj kamarád chce skočit ze skály. Utírám si úplně zabahněné ruce do kalhot, abych si neušpinila mobil. To je ode mě neskutečně sobecké. Jak můžu na něco takového myslet? V téhle situaci?

Seru na to, šmatám na obrazovku špinavýma rukama a klikám tlačítko tísňové volání. Ještě předtím, než naťukám číslo 112, vzhlédnu. „Mám teda?“

Klára se obrací na Erika. „Zavoláme sto dvanáct.“

A v tu chvíli, konečně, se Erik pustí trávy a nakloní se zpátky ke Kláře. Proběhne mezi nimi pár slov. Jde dolů. Už nechce spadnout.

Teď teprve, jak se pomalu uklidňuji, si všímám, jak strašně silně mi tluče srdce. Strkám mobil do kapsy a ulevuje se mi. Erik i Klára slézají, nebo spíš po zadku sjíždějí kluzkou skálu. Mně cesta dolů dělá větší problém, ale nakonec jsme všichni zase zpátky v budově.

Erikova první slova byla: „Proč jsem to sakra udělal?“


Pokud si myslíte, že tohle byla nějaká má povídka, mrzí mě, že vás musím vyvést z omylu. Tohle se doopravdy stalo. Já, Girri, jsem se škrábala na skálu a koukala, jak už mojí kamarádce dochází síly a za chvíli toho kluka určitě pustí.

Poslední dobou jsem se cítila hrozně. Měla jsem pocit, že se mi všechno rozpadá pod rukama. Vlastně jsem si myslela, že mám asi opravdovou depresi. Každý den každého víkendu jsem propadala hysterickým záchvatům a každý všední den jsem brečela, neschopná dělat cokoli jiného, než tupě zírat do obrazovky nebo se sama sebe prát, proč chci umřít. Když jsem se probouzela, když jsem jela do školy, když jsme se bavila s lidmi, které mám ráda, pořád jsem za zády cítila tu prázdnotu.

Ale po těch minutách na skále, kdy jsme byli v ohrožení života všichni tři, nejen „Erik“, který chtěl skočit, mám pocit, že to nějak opadlo. Ano, cítím se docela otupěle, ale tento víkend jsem ještě nebrečela a pocit zoufalství se vytratil. Říkám si, jestli je to opravdu tím, a trochu se bojím, že to si jen nějaká deprese dělá přestávku. Ale budu to brát pozitivně.

Kdo ví. Možná jsou Fukaseho slova z písničky SOS pravdou a zachránit jiného opravdu znamená zachránit sebe.

Don’t you let your heart grow numb to everyone

Oh child, listen to the sound of silence

Saving someone else means saving yourself

It’s true, and I’m sure you know it too

(SEKAI NO OWARI: SOS)

Vaše,

Girri